Zakázka: vzdušná konference

Slovo "zakázka" se ukazuje jako matoucí. Používám ho pracovně. Ve skutečnosti mi nikdo nic neplatí. Já jsem rád, že mám zajímavé a ochotné subjekty, něco se naučím a občas udělám druhému člověku radost. Někdy taky moc ne, protože fotim ze sta procent tak, jak chci já. Nicméně je tam výměna, zadání a na konci občas i nějaké to hotové dílo, které posílám zadavateli. Proto "zakázka", případně "zakázka pro bono".

Nejčastěji to funguje tak, že potkám na ulici někoho, kdo chce fotky, které zrovna pořízuju nebo se prostě ocitnu na mejdanu. Nebo se někdo v mém okolí dozví o tom, že běhám po večerech po ulici s foťákem a něco po mě chce. Takhle se to stalo i s konferencí Ochrana ovzduší ve státní správě, kde jsem byl pracovně. Řekli mi prostě, že mám vzít na večerní program foťák. Challenge accepted.

(Žižkovo náměstí, Tábor 2017)

Focení konference se nakonec ukázalo snad ještě zajímavější, než klasická ulice, se kterou jsem se setkal o pár hodin dříve. Asi nejvíc osvěžující pocit byl vystoupit na chvíli z úřednického těla a proměnit se v muže s foťákem tváří v tvář kolegům a partnerům, které znám spoustu let. Bylo to téměř návykové. Během tří hodin jsem měl plnou kartu.

Úřednický svět je totiž sám o sobě zvláštní. Ale když jsem najednou dostal možnost proměnit ho v komix, nedalo se vůbec přestat.

(Hotel Palcát, Tábor 2017)

Tančil jsem a proplétal se mezi známými tvářemi a co chvíli musel i měnit nastavení foťáku. V každém místě v sále bylo totiž jiné světlo, navíc se střídalo světlé a tmavé pozadí. Bojoval jsem s vyvážením bílé i korekcí expozice. Když si nejsi jistý, podexponuj. Když si uvnitř, podexponuj ještě víc.

Četl jsem v jedné knížce, že když vyvoláváš fotky z rawu (surová data ze snímače), vyvážení bílé není třeba řešit. Moje zkušenost je, že to je blbost. Díky vyvolávání z rawu se to nemusí trefit kdovíjak přesně. Ale jestli mi v minulosti něco kazilo černobílé fotky, tak to bylo špatně nastavené vyvážení bílé, které po převodu na vzhled kinofilmu Kodak TMAX 100 proměnilo lidi v mrtvoly. Dokonce bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil to v počítači zachránit. Tentokrát však zůstali všichni naživu. K mé velké radosti.

(Hotel Palcát, Tábor 2017)

Zlatým hřebem pro mě bylo šermířské vystoupení v hotelu nasáklém komunistickým funkcionalismem, na pozadí čehož byly vysoké stolky a postavy úředníků. To je věc, kterou neuvidíš každý den. Stát na takovém místě s foťákem je podnětné a skvělé. O to těžší je takovou věc nějak smysluplně vyfotit. To se mi, nutno přiznat, moc nepodařilo. Vznikla jen jedna fotka, kde to všechno je, a která mě svou mírnou absurditou baví. Ano, i tohle se může stát.

(Hotel Palcát, Tábor 2017)