Zakázka: Nie jesteśmy robotami

Jedno slunečné poledne jsem z okna úřadu zaslechl dunění bubnů, pískot a nějaké protestní zvuky. Bylo těsně před volbami a naproti před obchoďákem bylo skrze listoví ke spatření asi padesát lidí, jak chodí v kruhu dokola. Měli vlajky. Možná i trumpety nebo tak něco. Takovou věc prostě neuvidíš každý den. Vytáhlo mě to ven. Těšil jsem se, že uvidím politický bizár.

Když jsem přišel před obchoďák, byl jsem napřed zklamaný. Očekával jsem příznivce nějakého obskurního hnutí, které dnes v době, kdy píšu deník, ještě existuje. Např. ANO, SPD nebo Realisté. Místo toho jsem narazil na demonstraci zaměstnanců polského Tesca, kteří se sem přišli bít za svá práva. Když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že to je vlastně mnohem zajímavější motiv. Nadčasový. Jedním z benefitů foťáku je, že se z člověka zcela lhostejného ke svému okolí stane člověk všímavý. Najednou zjistíš, že je svět plný zajímavých a fascinujících lidí, kteří mají taky svoje starosti, osudy a problémy.

(Vršovická, Praha 2017)

Udělal jsem pár nevalných dokumentačních fotek a vzal si vizitku od organizátorů. Říkám tomu zakázka pro bono. To je taková věc, která obvykle vyplyne ze situace. Dáš se s někým do řeči nebo se děje něco zajímavého a subjekt si vyžádá fotky. Fotit zadarmo je dobré, protože to přináší svobodu nebýt fotografem. Je to taky velmi důležitá výměna. Subjekt získá fotky a já se můžu učit. Vedlejším efektem je dobrý skutek a já si můžu říkat: Člověče, ty seš takovej dobrák. Uplně jsem z tebe dojatej.

Tady v té situaci jsem se nabídnul sám. Organizace, které bojují za práva zaměstnanců obchodních řetězců, je potřeba podpořit. Díky tomu jsem se mohl davem pohybovat volněji a vznikla fotka dole pod tímto odstavcem. Baví mě na ní střet reálného světa s reklamní iluzí, která se nám cpe do hlavy každý den. V pozadí jsou tři figuríny. Umělí lidé. Roboti. Strnulí a dokonalí. A tím pádem mrtví. Nápis za nimi hlásá: život v pohybu. Jak ironické. Nie jesteśmy robotami. Děkuju, že jste vážili takovou cestu, abych si to uvědomil.

(Vršovická, Praha 2017)

Když fotíš nějakou takovou událost, můžeš být naprosto přiznaný. Okolí si udělá škatulku "fotograf" a neřeší tě. Díky tomu ti snadno projdou fotky lidí úplně zblízka. Ne že by se povedly nějaké kloudné. Ale ta zástěrka byla velmi komfortní.

Jeden obrázek mě však přece zaujal. Ten den byl zvláštní tím, že vznikly fotky, které už nebyly psychoanalytické. Jako kdybych se přestal babrat v sobě a začal se zajímat o svět, ve které žiju. To je asi vždycky dobrá změna. Otázka jenom je, co z toho je víc děsivé.

Nie jesteśmy robotami? Naprawdę nie wiem.

(Vršovická, Praha 2017)