Zakázka: Jedna báseň

Asi to nejhezčí, co dokáže ulice nabídnout, je radost jiných lidí. Objevuje se zřídka, ale když se objeví, stojí za každý nachozený kilometr. Stává se to tak, že někoho potkáš a najednou pro něho děláš fotky. Úplně přirozeně. Říkám tomu zakázka pro bono. Ten den, kdy se to stalo naposledy, už byl na sklonku. Díval jsem se na vlaky zajíždějící do tunelu k Hlavnímu nádraží a pomalu jsem se loučil s ulicí. Pak jsem si někoho všiml.

(Pod Nuselskými schody, Praha 2017)

Jedna z věcí, kterou mám rád na focení šperků, je pozorování tvůrčího procesu. A tady na tom místě to bylo všechno. Ulice. Neznámí lidé. A tvorba. Byli milí a chtěli fotky. Nádhera!

Malovali zeď čajovny, která se jmenuje Jedna báseň. Několikrát jsem tudy šel. Je to kouzelné místo. Setkává se zde poezie městské železnice a graffiti s krásnými schody, kterými dojdeš z Vinohrad do Nuslí. Myslím, že to je jedno z nejkrásnějších míst v Praze. Stačí tam přelézt jeden plot a najednou jsi v úplně jiné krajině.

(Na Kleovce, Praha 2017)

Byla to však poněkud riskantní vycházka, takže jsem se odtamtud rychle vrátil. Měl jsem zasněný den a to je pak snadné šlápnout do prázdna, když hlava bloumá.

U čajovny Jedna báseň se nefotilo snadno. Všude auta. A zase auta. Těžce nesu, když mi lezou do záběru a je těžké se jim vyhnout. Myslím, že jsou hned druhým nejméně muzikálním prvkem v městské krajině. Hned po reklamě. Zato dlouhá a široká schodiště z kamene a čajovny, to je něco úplně jiného. Vznikly tam fotky a příležitost obdarovat neznámé dobré lidi. Takovou příležitost si člověk nesmí nechat ujít. Odnese si pak hezký pocit a zase je o kousek blíž k tomu umět dělat hezké obrázky.

(Pod Nuselskými schody, Praha 2017)