Výstavy, stánky a děti na Toulcově dvoře

Od posledního příspěvku uplynul nějaký čas. Potřeboval jsem udělat krok zpět. Kód 21, což je můj pracovní název barevného podání fotek, mě začal znepokojovat nad únosnou míru. Byl čas s tím něco udělat. Jenže Albert Einstein jednou řekl: Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila. Takže bylo nutné se na chvíli zastavit. Ale nepředbíhejme událostem. Ještě před tímto obdobím jsem stanul před výzvou dokumentace mikuláškých trhů na Toulcově dvoře.

(Toulcův dvůr, Praha 2017)

Domníval jsem se, že to bude spíše odpočinkové focení, ale opak byl pravdou. Tyhle kulturní akce mají sice tu velkou výhodu, že na nich foťák nikoho nepřekvapí a pořád se něco děje, ale jsou tu četná úskalí. Například se ukázalo takřka nemožné vyfotit scénu, která by byla kompozičně správně a nic v ní nepřekáželo. Několikrát po sobě jsem v hlavě mačkal pomyslné tlačítko "reset", abych se donutil podívat se na tu akci nějak neobvykle a abych se mohl správně soustředit. Ale dělo se toho nějak moc najednou. Vyrušování bylo příliš. Ale člověk se toho stejně nesmí bát.

(Toulcův dvůr, Praha 2017)

Možná, že tady se zrodila potřeba kroku zpět, o němž jsem psal na začátku. Fotka už pro mě dávno není fotografií. Ne snad, že bych se už naučil řemeslo, tak to zatím ne. Ale před několika měsíci jsem začal posílat fotky do celosvětové soutěže Gurushots a v poslední době se umisťuju příšerně a vůbec mi to nevadí. Z fotky se pro mě totiž stal psychosociální experiment. Je to jakýsi dokument s přesahem o tom, jak tady žijeme a současně je to moje hledání, kam vlastně v tom všem patřím já. Takže žádné epické obrazy vyvoněné v Lightroomu, ale hledání smyslu v obyčejných věcech. Jenže když to máš takhle, dřív nebo pozdějc narazíš na zeď. Moje zdi v různých podobných disciplínách mají poslední dobou podobu různých zodpovědností. Jenže je zcela lhostejné, jaká ta příčina je. Není potřeba nad ní asi pátrat, protože žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.

(Toulcův dvůr, Praha 2017)

Proto jsem věděl, že musím něco dělat jinak. Čas předvánoční a vánoční je časem, kdy má být rodina pohromadě a má utužovat svá pouta. Proto jsem na čas opustil projekt "Streets of Prague" a "Streets of Czech Towns" a na nějaký čas se zaměřil na projekty "Katřinka" a "Matějíček". Jednou z nejcennějších lekcí pouliční fotky je pokora a bezvýhradné přijetí toho, co je.

Výsledkem bylo, mimo jiné, že jsem začal přehodnocovat způsob, kterým dělám barvy. Ještě nevím, zda to znamená znovu zprocesovat a nahrát fotky z léta a podzimu. Možná. Možná, že tomu spíš nechám volný průběh. Každopádně fotit nějaký čas své blízké je užitečné v tom, že na milovaných subjektech si nejsnáze všimneš chyb v barevném podání. Právě u nich to začne vadit nejdříve a nejvýrazněji. Moje barevné dilema se tím přiblížilo k náhlému a nečekanému rozuzlení.

Sbohem, kóde 21. Byla to jízda. Ta modrá byla fakt vypečená, ale na mě to bylo nějak moc divoké. Zkusím to jinak.

(Toulcův dvůr, Praha 2017)