Svatá hora a šperky

Po úrazu levé nohy bylo téměř požehnáním vyjít zase ven s foťákem. Několikatýdenní připoutání na lůžko či křeslo mělo vliv nejen na to, o čem a jak jsem přemýšlel, ale i na to, jak jsem fotil.

A jak tedy že jsem fotil? Víc. Mnohem víc. A ještě víc. Nashromážděný tlak musel ven. Poprvé jsem v jednom dni udělal více, než tisíc fotek. Přes jedenáct set.

Ani na chvíli mě nenapadlo sundat z foťáku pevný 35 mm objektiv. Jsem do něho zamilovaný. Absolutně. A tento den jsem pochopil, že je jen velmi málo scén, které nejsou tímto sklem vyfotitelné. Bylo to blaho. Extatické odpoledne. Během čtyř hodin bylo na kartě 30 GB fotek. Úplná smršť.

Všechno začalo příjezdem na Svatou horu v Příbrami a svatbou, která se tam konala. A že to byla nějaká svatba. Odhadem asi sto lidí. Starší kněz si stoupnul na schody a začal hovořit k davu. Všichni se shlukli kolem něho a před ním se utvořilo hezké prázdné místo, aby všichni hezky viděli. Ten muž mě fascinoval. Prodral jsem se davem až těsně před něj a poněkud neplánovaně jsem začal den téměř portrétní fotografií. Chtěl jsem se totiž co nejdřív dostat zpátky do žánru pouliční fotky. A tak jsem začal to odpoledné naprosto nestoudnou drzostí.

Byl úžasný. Nešlo se od něj odpoutat. Kněžství ve mě totiž rozpoznalo kněžství v něm. Věnoval mi jeden hezký vědoucí pohled. Jakoby říkal: Taky tě vidím. Fotka toho magického momentu byla ovšem technicky špatná. Bohužel. Až se naučím fotit, žádný takový pohled už mi neuteče.

To odpoledne jsem se pak vydal do dosud neprobádané oblasti produktové fotky. Nevím o tomto žánru vůbec nic, takže zcela nezatížen teorií jsem pojal focení produktů po svém. Moje žena totiž dělá skvělé šperky. Je vážně moc šikovná. Rozhodl jsem se pro focení ve slunci, s téměř otevřenou clonou a snažil jsem se najít hezké pozadí. Pozadí rozmazávám už jen velmi málo kdy, tak to byla příjemná změna. Odolal jsem použití pro tento žánr mnohem vhodnějšího teleobjektivu 18 - 105 mm a přijal výzvu focení skoro makra naprosto nevyhovujícím sklem. Zůstal jsem tedy věrný ohniskové vzdálenosti 35 mm, resp. 52 mm.

A najednou jsem zjistil, že si můžu hrát. Obrázek za obrázkem. Vznikly jich stovky. Přežilo jen pár. K mému údivu jsem zjistil, že 35 mm pevné sklo umí i tohle. Je vůbec něco, co tenhle poklad za pár korun nedokáže vyfotit? Chtěl jsem, aby šperky vypadaly líbivě. Tak jsem k nim začal dávat kytičky a jiné přírodní objekty. Vymyslela to moje žena. Je vážně skvělá. A mně se to strašně zalíbilo. Je v tom kus lacinosti, obyčejná juxtapozice. Ale připadá mi to fajn.

Tak vznikla například tato hříčka.

Šperk se ale na Fleru prodal za dva dny. Což znamená, že to funguje.

Příjemným zpestřením pak byla cesta tunelem dolů do města. Nabídla mi extrémně kontrastní scény, které byly pro mě, začátečníka, nesmírně těžké vyfotit. Současně se střídala úroveň světla, což ne úplně vyhovuje tomu, jak jsem zvyklý zacházet s foťákem. To jest priorita clony, v níž reguluju čas výhradně pomocí ISO a korekce expozice tak, abych nešel pod 1/200. Těšil jsem se, že potkáme nějaké zajímavé cizí lidi, které bych mohl v nestřežené chvíli zachytit. Nestalo se tak, nicméně vznikly fotky, které jsou technicky nevalné, ale pro mě velice zábavné.

Prchavý okamžik. Krátký pohled dítěte do světla a matčino jakoby starostlivé ohlédnutí. Je to jeden z těch snímků, který nemá ideální kompozici a přesto jsem odolal pokušení ho oříznout. Jen jsem ho prohnal imitací kinofilmu Kodak TMAX 100 jako všechno, co dělám do B&W. Někdy je fajn to prostě nechat být.

Závěr dne nabídl krásné světlo a vznikly další fotky šperků. Zkusil jsem je fotit i na půvabné modelce, která je zároveň jejich autorkou. Tím vznikla moje asi první portrétní fotka, kde je zcela tmavé pozadí a já zjistil, že mě tohle podání baví. Ne že bych scénu vyfotil správně. Šperk je zcela mimo oblast ostrosti, což se dalo zachránit jedině vysokým clonovým číslem a proostřením celé scény. Jenže to by se ztratil prostor. A to by mě asi nebavilo. Tak vznikla fotka šperku, která je vlastně úplně k ničemu, a přesto ji mám rád.

A tím bych asi uzavřel vzpomínku na první den s foťákem po úrazu. Je to rozhodně den, na který se nedá zapomenout. Jen víc takových.