Skoroportréty, portréty a tlačítko +/-

Nikdy by mě nenapadlo, že budu s potěšením tvořit portrétní obrázky. Většinu života jsem fotil lidi nerad, stejně jako jsem s většinou z nich nerad mluvil. To se změnilo s tím, že jsem začal fotit vážně a zvolil jsem cestu tzv. pevného objektivu, tedy objektivu, kde zoomuješ nohama, respektive komponuješ vlastním tělem a tudíž i duší. To mi ukázalo jak cestu k portrétu, tak i k lidem. Dokonce i k mojí vlastní rodině.

(Rašínovo nábřeží, Praha 2017)

První pokusy byly strašlivé. Věděl jsem sice že portrét musí koukat směrem dovnitř fotky a nikoliv ven a že se nefotí na střed. To bylo ale všechno. Postupem času jsem přišel na dvě věci. Ta první je zásadní, ta druhá spíše volitelná.

Ta zásadní je kompenzace expozice. Je to opomíjená funkce, kterou disponují všechny foťáky, dokonce i ty nejlevnější kompakty. Bývá na něm napsáno Av+/- nebo Ev +/-, případně jen samotná znaménka +/- a podobné věci. Má smysl ho používat ve všech expozičních režimech s výjimkou manuálu (který se na na momentky stejně nehodí). Nepoužívat tohle tlačítko v ostatních režimech naopak znamená střílet se do nohy. Proč?

Každý z nás už vyfotil scénu, která vypadala na místě nádherně. Zapadající slunce nasvěcovalo obličej do krásných teplých barev a ten tmavý les v pozadí vypadal tak tajemně... A pak to otevřeš v počítačí a vidíš, že v obličeji není žádná kresba a většinu tváře zabírá bílý, žlutý nebo oranžový flek. Tomu fleku se mezi fotografy sice říká přepal, ale my mu můžem klidně říkat flek, protože přesně tím je. Hnusnou skrvnou, která zničí obličej a do fotky nepatří. A proč se to stalo? Protože foťák je blbej jak necky. I ten nejdražší. On vidí, že osmdesát procent scény zabírá tmavý les a to zprůměruje tzv. váženým půměrem s dvaceti procenty nasvíceného obličeje. Takže se dá říct, že foťák si myslí, že fotí ten les a na něj nastavuje expoziční hodnoty. Snaží se ho zesvětlit, aby byl vidět a byl vykreslený. Záměr jistě dobrý. Tobě ale zničí hlavní motiv, který se díky zesvětlení dostane mimo dynamický rozsah snímače a zmizí tak v hnusném bílém fleku. Jak z toho ven?

Kompenzace expozice je tvůj přítel. Můj taky. Rád se o něj podělím. Je-li obličej jednou z nejsvětlejších částí scény a v pozadí jsou relativně tmavé tóny, například stromy, musí se fotka podexponovat, tedy navolit kompenzaci expozice do záporných hodnot. Na snímku nahoře je navolena záporná kompenzace expozice o -2/3. Proč, když je vzadu světlé nebe? Protože vzadu je sice nebe, ale většinu plochy ve scéně tvoří černé kabáty, z nichž svítí obličej hlavního motivu. Kdybych věřil foťáku, vyšel by obličej přesvětlený, protože díky tmavým kabátům vyplňujícím cca 60 % plochy si myslí, že hlavní motiv je tmavší, než ve skutečnosti je.

(Svatojánská, Deštná 2017)

Na této fotce je to naprosto názorné. Tady je použitá záporná kompenzace expozice -2,0, což už je docela extrémní hodnota. Některé foťáky ani víc nedovolí. Proč tak moc? Jednak je to fotka ze tmy. Tím nemyslím tmu na ulici, kde je veřejné osvětlení. Tady byla tmavá tma. Tma, kde nebylo vidět na krok (což zkušenému oku prozradí vysoká úroveň šumu). To samo o sobě je důvod k používání záporné expoziční kompenzace, protože foťák vyhodnocuje tmu vždycky tak, že jí chce co nejvíc zesvětlit. Na tomto snímku je ale ještě k tomu světelný zdroj, který z těsné vzdálenosti nasvěcuje obličej. Kdyby nebyla fotka "podexponovaná" o -2,0, zeď v pozadí by tvořila šedou plochu plnou šumu a z obličeje i lucerny by byl bílý flek.

A teď pomyslná třešnička na dortu. V režimu priority clony (A nebo Av) znamená záporná hodnota kompenzace expozice při stejné hodnotě ISO kratší čas. Takže když není dost světla, dá se touto cestou i nahnat kratší doba expozice k zachycení momentek a chybějící světlo dohnat v postprodukci. Zesvětlování stínů totiž ubírá kresbě méně než tlumení světel. U snímku chlapečka s lucernou jsem se díky kompenzaci na -2,0 Ev dostal navzdory tmě na čas 1/30s a fotka je proto ještě akceptovatelně ostrá, i když je v mírném pohybu.

(Hotel Palcát, Tábor 2017) (Ev -1 1/3)

Tím jsme si odbyli to zásadní. To, co je pro mě v portrétu volitelné, je příběh. Používám ho taky velmi často. Výsledkem je pak spíše jakýsi "skoroportrét". Dá se vlastně říci, že portrét fotit neumím, protože se většinou vymkne kontrole. Výsledkem je jakási fotka ze života. Jednak proto, že se v ní kromě hlavního motivu ještě něco děje a jednak proto, že odmítám retušovat portréty. Opar nebo jinou větší rušivou vadu ještě smažu. Ale texturu kůže, póry, znamínka, vrásky, pupínky či drobné ranky zásadně nechávám. Fotím přece lidi. Co se říká v příručkách nevím, ale takhle se to líbí mě a nabízím to jako přístup svého druhu.

Mým záměrem často sice je primárně portrétní fotka, jenže mě osobně samotný a dokonalý obličej v rámečku vždycky nudil. Nudu v portrétu lze zcela vyřadit ze hry přidáním dalších kompozičních prvků, které tvoří děj. Nahoře v té první fotce jsem dal k obličeji ještě sklenku bílého vína. To byla jasná volba. Dítě ve tmě jsem vzal s lucernou, i za cenu přepalu ve světelném zdroji. Protože příběh je pro mě něco, čemu se ve fotce podřizuje vše. I ta paní na baru by bez toho baru jaksi.... nebyla paní na baru. Obrázek je pro mě se všemi těmi věcmi kolem zajímavější. Daní za to samozřejmě je, se z něho často stane jakýsi neformální, jak já tomu říkám, "skoroportrét".

(Spálená, Praha 2017)

Jako tady. Tohle už vlastně portrét není. Je to téměř streetová fotka. Bez toho okolí by byla pro mě nezajímavá. Je to právě okolní děj, který pro mě dotváří tuhle skoro (ne)portrétní fotku. Ještě jsem nepřišel na to, jestli je to moje neschopnost, v tomto případě neschopnost vejít se do portrétního žánru, nebo zda je to tvůrčí volba. Spíš asi to druhé, ale člověk by měl mít vždycky na paměti i to první a naučit se mezi nimi rozlišovat. Snad se to jednou naučím taky.

Mimochodem i na tom posledním snímku je použita kompenzace expozice. Zde je exponováno při Ev -1,0 a když se podíváš na obličej, zjistíš, že ani to skoro nestačilo. Jenže někdy chceš prostě zachovat i kresbu ve stínech. Kdybych exponoval na ještě kratší čas, to zajímavé by se utopilo ve tmě. A taková dilemata člověk s foťákem řeší pořád. No není na tom světě krásně?