Sám nesám

Je to něco jako životní hádanka. Samota a sdílení jakoby splývaly v jedno. Někdy, i když sdílíš, jsi sám. Někdy i když jsi sám, sdílíš.

Jsou dny, kdy sdílíš, ale chceš být sám. Jsou dny, kdy je to naopak. Vyznat se v tom je těžké. Samota je požehnání i prokletí. Její opak je pohádkový sen i noční můra. Klíč k té hádance asi nikdo nemá. Zdá se totiž, že neexistuje nikdo jiný, kdo by ho hledal.

(Mostecká, Praha 2017)

Paradox samoty a nesamoty přitom drze vylézá z fotek. Neustále se vrací. Je jako chybějící zub. Zadřené soukolí někde v hloubce. Trhlina v jinak úhledném a spořádaném světě. Být normální musí být snadné.

Když se vrhneš do ulic na vlastní pěst, je to ohromující. Ulice vyvolává nejistotu. Je to jako držet v ruce štětec namočený do barvy a stát tváří v tvář bílému plátnu, většímu než jsi sám. Je to nebezpečné a obrovské.

Když čelíš ulici s milovaným člověkem, jsi v bezpečí a máš mimikry. Jsi normální. Jsi turista s foťákem. Ruka, která tě drží a miluje, brání v úniku z tohoto světa někam do vesmíru a současně inspiruje. Je kotvou i lékem. Když máš vedle sebe někoho, svět je jiný. Je méně divoký, uspořádanější a dává trochu víc smysl.

(Národní, Praha 2017)

Přirozeně pak vznikají portrétní fotky. Když se díváš na objekt, který se ti moc líbí, nedá se tomu ubránit. Portrét je stejně jako ulice velmi nekomfortní žánr. Je také konfrontací svého druhu. Nedá se dělat bez zájmu. Přináší jiý druh pokory a mluví jinou řečí. Není prchavým okamžikem, kdy jsi vydán napospas mávnutím motýlích křídel. Je studiem, sochařstvím i cestou, jak poznávat blízkého člověka. Cit k němu se objevuje přirozeně jako pomalu plynoucí řeka.

(U Malého Glena, Praha 2017)