Retrospektiva: na mokrých nohách

V dubnu 2017 jsem chtěl být fotograf a přečetl jsem si v knížce, že krajinu je dobré fotit za soumraku nebo za rozbřesku. Stáhnul jsem si mobilní aplikaci, která zobrazí na jedno kliknutí všechny možné zlaté a modré hodiny. A jednou v noci na chalupě v Deštné jsem se probudil a kouknul se z hecu na telefon, jak to vypadá. Byla ještě tma, ale bylo to dobré.

Pohlédl jsem na rodinu spící a snící. Byla to jedna z chvilek, kdy stojíž na křižovatce dvou cest. Na jedne ceduli stojí "fotr v bačkorách" a na druhé "já". Vyhrál jsem. Potichul jsem odrazil od břehu peřin a spánku a zmizel tajně. Jako ten, kdo se pohybuje pod pláštěm noci. Vzpomněl jsem si na minulost. Tohle můžu.

Auto naskočilo a já se rozjel do neznáma. Neviděn, netušen a všemu otevřen.

Když chodíš v dubnu po kopcích v teniskách, v půl páté ráno a divoká tráva je vysoká, lze očekávat jistý diskomfort. Především to však je adrenalin. Vzrušující chvíle, kdy se stáváš zcela nepravděpodobnou událostí. Jdeš skoro po tmě v lmze po cestě někam do kopců a na zádech máš batoh, z něhož trčí tyče stativu. Zvěř nechápe, ale přesto odchází. Tichou krajinu ruší jen ozvěna výstřelů, které se zdají být tak blízko.

Když jsi úplně sám nad ránem v kopích obklopen mlhovým pokojem, je to jako být v jimém světě. Příroda není vlídná. Všemi smysly ti dává najevo, že na tobě nezáleží. Byl jsem promočený po kolena a srdce mi tlouklo. Možná jsem jen chtěl stihnout úsvit. Nebo mě tísnily šedé stěny, které vyrostly z louky.

Učil jsem se používat vícenásbnou expozici. Sekvenci tří snímků téhož motivu v témže nastavení foťáku a na samospoušť. Jeden snímek uděláš normální, jeden světlý a jeden tmavý. V počítači se to smíchá a když se to umí, je to fajn. Já to neumim.

Na ranní krajině je nejzajímavější to, jak rychle se mění. Chvíli stojíž v mlze a najednou se roztáhne opona a ukáže se ti údolí. Za chvíli se schová v mraku a najednou spatříš kopec, který tam před tím nebyl.

Ten den jsem se v každém případě fotit nenaučil. Spatřil jsem jen přírodu nahou, jak vypadá, když vstává. Byl jsem s ní na 49 stupních, 13 minutách a 25 vteřinách severní šířky a taky na 14 stupních, 56 miutách a 50 vteřinách. A byl jsem tam s ní sám. Víc nebylo potřeba.