Příjemné s příjemným

Focení mejdanů je mi jednou z nejmilejších kratochvílí. Jednou z výhod je uvolněnost a hojnost subjektů. Naposledy se poštěstilo těsně před vánoci. Byl to takový fotografický "ježíšek", protože kolem byla i spousta dětí, pozoruhodných lidí a vůbec to bylo zajímavé focení. Kdyby existovala profese fotografa mejdanů, možná by to byl dream job. Nebo taky ne.

(Slivenec, Praha 2017)

Nikdy bych nemohl dělat například svatebního fotografa. Většina fotek by byla pravděpodobně bizarních. Fotka, jak mi to připadá, často odráží vztah fotografa k subjektu. Výsledný produkt by pak asi vypadal jako groteska. Nicméně jednu objednávku už mám. Naštěstí to bude za dlouho a na Moravě. Tam si myslím, že by se mohla stát spousta zajímavých věcí.

Jenže. Třeba kdyby se brali nějací lidé, kvůli kterým má smysl mačkat spoušť téměř bez ohledu na situaci, to by bylo něco jiného. Jsem rád, že takoví lidé mezi námi jsou. Zejména v době, kdy se všichni snaží vypadat stejně. Na ulici jako kdybys pořád potkával jen uniformy. A pak se stane něco, kdy to prostě musíš zmáčknout.

(Národní třída, Praha 2017)

Mejdany, to je vždycky příběh. Takové věci se naopak dají fotit téměř pořád bez ohledu na to, jaké je obsazení. Vždyky se stane něco, kde je komukace i tajemství.

(Slivenec, Praha 2017)

Člověk se na mejdanech naučí pohotovosti a bleskurychlé kompozici. Je to jeden z nejlepších tréninků. Chvíli to sice trvá, než tě okolí přestane řešit, ale pak to stojí za to. Tato slavnost pro mě byla navíc jakýmsi postprodukčním mezníkem. Hned po ní následovaly vánoce, což je čas zabíjející tvořivost. Nutí člověka zastavit se a pořád něco jíst.

Filip Topol jednou řekl něco v tom smyslu, že neslaví narozeniny a nemá rád svátky, protože zastavují člověka na cestě. Asi to je důvod, proč jsem se ještě nedostal ke zpracování vánočních fotek, zatímco street foto z konce prosince a už mám vyvolaný z rawu do jpg.

Však jsem taky hned po vánocích dospěl do mírné tvůrčí krize, z níž mě vyvedla rezignace na snahu vytvořit kinofilmové zpracování v barevné fotce. Namísto toho jsem se rozhodl zkusit nějaký čas zpracovávat fotky realisticky. Proč bych měl, když si zakládám na syrové realitě, nějak tunit barvy. K čemu? Žádná lež v postprodukci nevyváží fakt, že fotka nemá hlavu ani patu.

Mejdanů se nicméně tohle dilema netýká. Ty mě baví zpracovávat téměř vždy v černobílém kinofilmovém provedení. Jen houšť!

(Slivenec, Praha 2017)