Pouliční dění v Karlíně

Jedno nedělní odpoledne, když jsme se po obědě probudili, jeli jsme na akci jménem Street Happening Karlín 2017. A happening znamená anglicky dění. To bude dobré. Říkal jsem si, že tam třeba udělám pár fotek a zase se naučím něco nového. Moje žena si to říkala taky, protože byla báječná a věnovala se synovi. To mi uvolnilo ruce a hlavně nohy. Nohy a svoboda pohybu jsou moc důležité.

Jeden z důvodů, proč miluju pevné sklo na ulici a na akce, je fakt, že kompozice se účastní tělo. Nelze přibližovat nebo oddalovat objektivem, a tak je třeba okolo scény chodit, běhat, až někdy tančit. Kompozice se tak stává vyjádřením celého člověka, nejen hlavy. Jako kdyby se procesu účastnila svalová paměť. Ještě lepší je, když k tomu hraje živá muzika a já můžu tancovat na hudbu i na obraz toho, co se děje kolem. Pak je snadné přestat myslet a jen se pohybovat a mačkat spoušť.

Je také snadné přestat myslet na nastavení fotoaparátu. Otřesně přeexponovávat fotky z nedbalosti, protože prostě se toho kolem děje tolik. Nechat si pršet na hlavu i na foťák a nechat se pohltit. Vypít dva svařáky a nemít chuť na další, protože pití akorát zdržuje. Není čas ani koukat se na displej.

Na pouličním happeningu je příjemné, že přitahuje otevřené a hravé lidi. A ještě lepší je, že jich není příliš mnoho. Díky tomu je mezi nimi prostor, kam se vejdu i já s celou svojí komfortní zónou a z ní vyplývající na pouliční žánr pořád ještě hodně dlouhou ohniskovou vzdáleností.

Prostor ale není jen o mém komfortu. Je i o komfortu lidí na fotkách v mém deníku. Mám rád, když nejsou u sebe. Stejně jako já, i oni se pak můžou zhluboka nadechnout. A dívat se na sebe, každý z místa, kde je mu samotnému dobře.

Poznal jsem Karlín. Přesněji řečeno, malinko jsem obhlédnul Karlín. Naouknul jsem do dvou, tří ulic. Nesměle a opatrně. To málo, co jsem viděl hledáčkem, mě nadchlo. Je to čtvrť plná kontrastů. Koexistují tu pobořené staré budovy s moderními stvořeními. Cikáni s korporátní kulturou. Hora s řekou.

Vrátím se.