Po třicet let starých stopách

Pracovní povinnosti mě zavedly do Telče. Před třiceti lety jsem tu byl s velkou partou lidí. Týden jsme jezdili na kolech a večery trávili na folkových koncertech. Většina interpretů nebyla u tehdejšího režimu příliš oblíbená, což tvořilo hezkou konspirativní atmosféru a pospolitost, kterou jsem pochopil až později. Viděl jsem Nohavicu naživo. Před revolucí. Byl to čas plný her, tajemna a objevování.

(Náměstí Zachariáše z Hradce, Telč 2017)

Mnoho míst se mi tu nesmazatelně vrylo do paměti. Když jsem bloumal ulicemi a hledal místa, kde jsem si kdysi hrál, přemýšlel jsem, proč si je pamatuju tak dobře. Bylo to tím, že jsem je tehdy vnímal jinýma očima. V našem početném dětském gangu totiž byla slepá holčička. A protože jsme byli děti hodných a chytrých rodičů, chovali jsme se k ní hezky. Vodili jsme ji k zajímavým místům, aby si je mohla osahat. Ukazovali jsme jí sochy, reliéfy, ornamenty a různé povrchy. Když jsem se k nim vrátil s foťákem, uvědomil jsem si jaký je to dar trávit čas se slepým člověkem a posunout své vnímání tak, abys mu byl blíž.

(U Masných krámů, Telč 2017)

Našel jsem i starý plot obepínající kdysi zarostlou a tajemnou zahradu, kam jsme se báli. A přesto jsme tam vlezli. Našel jsem staré dopravní hřiště. Našel jsem sochy a místa, kde jsem pozoroval slepou holčičku, jak se jich dotýká. A když pak byla noc a já se ještě jednou vrátil na ulici s foťákem, našel jsem konečně i školu, kde jsme spali.

Někdy když fotíš cizí lidi na ulici, dají se s tebou do řeči. Díky tomu jsem zapředl delší rozhovor s majitelkou obchodu. Vyplatilo se to, protože mi pomohla se zorientovat ve vzpomínkách. Velmi mě mátl most přes rybník. Ukázalo se, že tehdy tam žádný most nebyl a já si mohl geografii konečně poskládat dohromady jako puzzle. Pochopil jsem, že město je ve skutečnosti mnohem menší, než jak jsem si ho pamatoval.

Telč byla velmi těžká. Nepřístupná. Na slovo skoupá. Vypadala jako zamčená cukrárna. Teprve když jsem se vydal po třicet let starých stopách, otevřela se mi. Ukázala mi bahnitá zákoutí, rozbité domy a fascinující stěny. Dokonalost totiž příběh nemá. Svět se děje a otevírá tam, kam noha turisty nevkročí.

(Hradecká, Telč 2017)