Osobní fotka bez hranic

Jedna z největších příležitostí pro fotku je zdánlivě obyčejný, každodenní život. Připadá mi, že dokumentace naší běžné reality je možná nejkrásnější žánr. Je osobní a může vypadat úplně jakkoliv. Vejde se do něj všechno od krajiny, přes portrét až třeba po makro. Nejdůležitější na něm však je, aby člověk nedopadl tak, že má hromadu pěkných, vymazlených fotek cizích lidí a své nejbližší má jen na fotkách z telefonu. Osobní fotka se může stát nositelem vzpomínek, o které bychom jinak přišli. Proto je tak důležitá.

To, co mě na ní ale zajímá nejvíc, je zdánlivá všednost. Vyfotit spektakulární západ slunce po dešti přinese jistě velmi krásné fotky, nicméně vzrušení z objevování v tom pro mě není. To nejzajímavější na fotce pro mě je výzva k tomu, abychom se na všední věci dívali nevšedníma očima.

Osobní fotky jsem dělal od začátku. Právě díky nim jsem si uvědomil, že to zajímavé pro mě není krajinářský žánr, jak jsem si původně myslel, ale pouliční fotka. Asi tři týdny po té, co mi dala rodina k narozeninám foťák, jsem šel na nějaké setkání přes Grébovku a bez většího přemýšlení cvaknul tohle.

(Havlíčkovy sady, Praha 2017)

Když jsem pak prohlížel fotky s několikaměsíčním odstupem, přemýšlel jsem, čím mě ta fotka pořád tak zajímá, přesto že na ní vlastně nic zase tak pozoruhodného není. Nějaký čas mi to trvalo, ale pak jsem pochopil, že to je její žánr. Lidé v městské krajině, kteří nejsou naaranžovaní. Ulice. Street photo. A tak jsem tu cestu posléze začal rozvíjet.

Pointa je tedy jasná. Osobní fotka je důležitá, protože tě drží mimo škatulky v hlavě a dokáže soustavně nabízet inspiraci a otevírat dosud zavřené cesty.

Co je na ni ještě skvělé? Není závislá na vybavení. Dá se fotit telefonem. Důležitý není foťák, ale kompozice. Možná, že sem jednou dám tipy pro běžné focení rodinných momentek a dokumentace každodenní reality.

Zatím se můžu podělit o to nejdůležitější. Nefoť hlavní motiv na střed. Vždycky posuň scénu tak, aby focená osoba koukala do větší části fotky. Je to jednoduché jako facka a skoro každou fotku to vylepší. Neplatí to samozřejmě ze sta procent, nicméně je to velmi spolehlivé vodítko pro každého začátečníka. Mě samozřejmě nevyjímaje.

(Úsobrno 2017)

Další zajímavý tip je třeba projekt Week of Life. O co jde? Vyfotíš každý den devět fotek dokumentujících tvůj den. Současně se můžeš podívat, jak se s touto výzvou popasovali ostatní. Já jsem to zatím nedokázal, ale třeba to dáš ty. Je to obrovská výzva. Existují dokonce fotografové, kteří dokázali takto naplnit celý rok. 9 x 365. Zní to šíleně, ale je to tak. Představ si ten obrovský skok ve fotce, který jim to muselo přinést a tu pokladnici zajímavých obrázků.

Nejlepší na osobní fotce asi je, že díky ní lépe poznáš své blízké a svůj vlastní život. Když se na to všechno díváš hledáčkem, už nikdy to nebude takové jako před tím. Taky jsem díky tomu zjistil, že i s lidmi, které vídám často, se dají udělat docela dobré fotky. Obrovská výhoda je, že těch okének se dá v jedné scéně nastřílet několik desítek a pak si skutečně vybrat tu, kde všechno funguje, jak má. Navíc je obrovská výhoda, když je subjekt dlouhodobě srozuměn s tím, že ho fotíš a neřeší to.

(Jevíčko 2017)

Muž s foťákem je pro mě od samého začátku psychologicko-sociální experiment. Poslední dny a týdny objevuju netušené možnosti, které tato cesta má ve vztahu k mému nejbližšímu okolí. Fotografické příručky tvrdí, že fotit má smysl ráno a večer, když je dobré světlo. Na to já říkám houby s octem. Fotit má smysl 24 hodin denně bez ohledu na cokoliv. Být fotografem je omezující. Být mužem s foťákem je cesta bez hranic.

Asi každý občas fotí rodinné momentky a jiné dokumentačí osobní fotky. Smyslem této krátké úvahy je poukázat na to, že se jedná svého druhu o žánr a o velmi podceňovaný způsob, jak hledat ve fotce sebevyjádření. Navíc je to cesta, jejíž možnosti jsou zcela neomezené. Co je na tom, že zrovna není světlo.

(Jevíčko 2017)