Lampióny a kompoziční sabotáže

Jedno z nejtěžších focení vůbec mě čekalo v MŠ Semínko na Toulcově dvoře, kde se konal lampiónový průvod. Už nějaký čas vím, že když se fotí za tmy, musí se používat korekce expozice.

-2/3 EV je solidní jistota, ale jde to i o víc. To ale není ta potíž.

Nejtěžší je vybalancovat ISO a expoziční čas. Obvyklé dilema ohledně clonového čísla odpadá, protože za tmy nebo za šera je prakticky jedinou smysluplnou volbou otevřít objektiv úplně na max., tedy F 1,8. Dělám to nerad, protože preferuju proostřené pozadí na fotce. Vybírat si ale můžeš za dne. Za tmy nezbývá, než se smířit s kratší hloubkou ostrosti a fotit víc zdálky.

O to těžší je ostřit a fotit děti v pohybu a snažit se o zachování ještě rozumné úrovně digitálního šumu. Se základní zrcadlovkou je to nevídaný boj.

(Toulcův dvůr, Praha 2017)

Na téhle fotce pohyb není. Asi proto celkem vyšla. Když pominu dřevěné tyče za hlavním motivem, je to asi ještě celkem slušná fotka. Je to jedna z mála fotek z města, kde mi nevadí stromy. Líbí se mi, že jsou holé a z větví jsou jen siluety. Nedávno mi někdo vyčetl příliš mnoho kontrastu, který je na úkor kresby. Myslím si, že to je pravda. Jenže mě černé, neprokreslené plochy baví. Čím více jich je, tím abstraktnější nádech fotka má. Ještě, že nejsem fotograf.

Zachytit větší skupinovou akci je skoro vždycky obrovský problém. Lidi se hemží, stoupají si na blbá místa. Dav nemá smysl pro kompozici. Vůbec. Subjekty totiž musí dýchat a mít kolem sebe prostor. Tak jako potřebuju já prázdnotu k vnitřnímu klidu, tak i lidé na mých fotkách potřebují co nejvíce místa. Dav tohle sabotuje skoro vždy. Vyvolává tak klaustrofobii ve mně i na fotce. Z několika stovek okének se nakonec jedno jediné ukázalo být alespoň přijatelně popisné. Dav zde totiž tvoří křivku, čímž se stává jednotícím prvkem a dokonce evokuje to, co jsem se snažil zachytit. Průvod. Haleluja!

(Toulcův dvůr, Praha 2017)

Občas když jdu někam fotit, mám v hlavě předem utvořenou představu o tom, co se na obrázcích objeví. Myslím si, že je to tvůrčí jed. Zatemňuje mysl a je živnou půdou frustrace. Stává se mi to bohužel často. Muž s foťákem potřebuje otevřenou mysl a tentokrát ji neměl. To odpoledne jsem si představoval skupinky dětí s lucerničkami na podzimním listí, měkce nasvícené obličeje, takové ty obrázky z indie folkových videí. Houby s octem. Všechno bylo úplně jinak a já dostal cennou lekci z pouliční pokory.

Nedošlo mi, že všechny děti půjdou s rodiči. Každý kdo někdy fotil děti ví, že rodič v těsné blízkosti dítěte je kompoziční sabotáž. Při tom výškovém rozdílu máš v zásadě dvě možnosti. Buď fotíš primárně dítě, jenže pak se ti do rámečku nasáčkuje i kus velikého člověka, který boří kompoziční rovnováhu. Nebo dostaneš celého dospěláka do fotky, který svou velikostí zcela utopí dítě vedle sebe. Babo raď.

Dnešní tryptich podprůměrných fotek bych zakončil jedním barevným pokusem, který mě potěšil. Přežil díky světýlkům v pozadí. Shledávám tuto kulisu poněkud matoucí. Ukazuje vlastně to, čím je Toulcův dvůr. Kouskem normálního světa uprostřed velkoměsta. Světla lamp a reklam odtud vypadají jen jako pohádkové bludičky a dokreslují tísnivou atmosféru. Neostrost a stromy mění městskou džungli na hvozd plný tajemství. Přepálený kontrast kódu 21 mění děti na skřítky a komixové podání přes všechny technické nedostatky funguje tak, jak se mi to líbí. Stromy jsou tu ponuré a natahují se po dětech i rodičích svými pařáty. Z obchodního centra v Hostivaři vykukuje jen tajemná, černokněžnická věž. Asi proto mám tenhle obrázek rád.

(Toulcův dvůr, Praha 2017)