Kolem náhrobků do půjčovny lešení

Jedno nedělní ráno jsem se probudil ve Vídni na gauči. Sedl jsem do auta a vyrazil udělat pár obrázků do Mikulova. Svítilo to tam dobře a ulice byly prázdné. Takřka vymetené. Za takových okolností se fotí dobře i špatně, záleží, co chceš. Mně to moc nevyhovuje, takže moje kroky mě napřed zavedly do bistra, kde jsem si dal vejce na slanině. K tomu jsem si poručil jedno rozjímání o tom, jak pojmout město, které odmítá postavit do scén jakékoliv lidi. Jakoby všichni umřeli. Morová epidemie k čaji.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl, že jsem tu byl už několikrát, pokaždé jsem chtěl vidět židovský hřbitov. Nikdy na to nedošlo. Mikulove, strč si své ranní paprsky za barák. Když mi nechceš ukázat lidi živé, vyrazím mezi lidi mrtvé. Dopil jsem čaj a vydal se k hebrejskému krchovu. Do společnosti.

(Mikulov 2017)

Procházka hřbitovem byla meditativní. Chtělo by se říci i podzimní, ale to mi úcta ke čtenáři nedovolí. Kompozice s náhrobky a hebrejskými písmeny uklidňovaly a současně ve mně rostl pocit, že tam nejsem sám. Proto když jsem se chystal k odchodu, poděkoval jsem a rozloučil jsem se se svými subjekty. Odměnou mi byla poslední fotografie, na níž se nedaleko průsečíku vodících linií a zlatého řezu objevilo něco, co tam nepatří. Zjistil jsem to až v postprodukci. Téměř na konci řady náhrobků kousek nad nimi je při pohledu zblízka k zahlédnutí obličej, který na místě určitě nebyl. Má všímavá žena odhalila vlevo od něj ještě ženu, která ho líbá na tvář.

(Mikulov, 2017)

Odejít ze hřbitova bylo jako vstoupit do jiného časoprostoru. Takový ten filmový trik, kdy hrdina stráví hodinu na nějakém zvláštním místě a tam venku při tom uplyne rok. Uvítalo mě úplně jiné město, živé a plné lidí. Byla v něm i půjčovna lešení a spousta šumu.

(Mikulov, 2017)

Zajímavá místa s turistickým ruchem mají jednu obrovskou výhodu. Muž s foťákem se stává prakticky neviditelným. Město se stane chameleonem, na jehož kůži se to fotografy jenom hemží. Tím mě přikryje svými mimikry. Pohltí mě jako kapku vody. Oproti obytným čtvrtím je to téměř relaxační focení.

Lidé navíc běží v módu "prázdniny", takže je velká šance vystihnout okamžik, kdy se chovají zajímavě a něco v prostoru vytvoří. Když nic nemusíme, píšeme realitu. Možná, že ze zahálky se rodí příběhy.

(Mikulov, 2017)