Inspirace: Martha Cooper

Každý takový článek by měl asi začínat větou: Martha Cooper je výjimečná fotografka.

Tím jsme si odbyli úvod a můžeme k věci.

(Martha Cooper, NYC)

Takhle vypadá její nejslavnější fotka. Je v ní všechno, čím je pro mě Martha Cooper zajímavá a co sám hledám v obrázcích. Nedokonalost, ambivalence, nadhled, obyčejnost i zápletka.

Především je to však příběh v popředí a graffiti v pozadí. Je to jeden z mých oblíbených námětů. Graffiti hrálo v mém životě kdysi dávno velmi důležitou roli. Někdy mi připadá, že žádná pouliční fotka není úplná, pokud na ní není alespoň jeden tag. Martha Cooper se však nespokojuje s pouhým výběrem motivů, kde se graffiti vyskytuje. Už po mnoho desetiletí je součástí graffiti scény a velká část jejích fotek vznikla za víceméně ilegálních okolností. Nemaže se s tím. Jakože vůbec. Když se podíváš na její fotky, zjistíš, že se nemaže vůbec s ničím. Fuck bokeh. Přepaly? A co jako.

Ta subtilní genialita v její ledabylosti je uchvacující podobně jako v plátnéch některých abstraktních malířů.

Martha Cooper je trochu jako haiku: Dva policajti jeli metrem. Obrázků bylo všude plno.

Aktivně fotí od tří let věku. Dnes je jí hodně přes sedmdesát a mezi graffiti umělci se pohybuje dodnes. Nikdy nepřestala. Tolik nadhledu, svobody v duši a živé inspirace bych chtěl mít taky.

(Martha Cooper, NYC)

Tu navní drzost umělce ve středním věku, který jde s gangem do metra bombit vagóny a klidně si použije blesk. Její fotky jsou jako graffiti samotné. Rychlé, živelné a magicky nedokonalé. Writer na této fotce má uřízlou nohu a obličej na středové ose, což jsou dvě začátečnické kompoziční chyby. Přesto je to silná fotka. Je geniální motivem, příběhem, okolnostmi a barvou.

(Martha Cooper, NYC)

A pak jsou tu její fotky z ulice. Tady ta mě moc baví. Opět elegantně ledabylá. Skoro středová kompozice, jako když jde kolem turista. Tagy v pozadí odtřesně neumělé. Další haiku: Dvě dívky tancují. Písmena tancují s nimi. Bude večer.

Rozhodně nepatří mezi nejslavnější fotografy a ani bych neřekl, že ji široká veřejnost chápe. Zasvětila několik dekád tomu, aby ukázala, co graffiti je a proč vzniká. Ta poslední fotka se dvěma dívkami je přesně taková. Obyčejná lidská interakce. Jeden pro druhého. Jenom tak. Bez dalšího smyslu.

Martha Cooper mě inspiruje nadhledem a ignorací obecného pojetí fotografie. Příběh je vším. Její fotky jsou jako deník bez pozlátka, jakoby říkala: Jé hele, ty kráso, čum tady na to.

Městské haiku na fotce.