Do očí se nikomu nedívám

V patnácti letech jsem díky pravidelné docházce do kroužku karate objevil hudební skupinu SPS. Jejich muzika mě pak provázela po většinu doby až dodnes. Jedna z písní, která mě zasáhla teprve nedávno, je Století chaosu. Vypráví o odcizení, životě v malém bytě, strachu z lidí a o životních ztrátách.

Přežívám v týhle době a než mi všechno dojde, jsem na pokraji společnosti. V panelovym domě hledám místo pro mě. Do očí se nikomu nedívám.

Dotýká se témat, která se pro mě díky focení ulice stala živá a valí se na mě z pořízených obrázků. Vidíš tu dívku obklopenou úsměvy?

(Praha, V Olšinách 2017)

Dokonce v mém životě nedávno ožila i skupina SPS. Jedna z prvních, nad jejichž texty jsem tenkrát opravdu přemýšlel. Mnoha z nich jsem tenkrát vůbec nerozumněl. Ani nemohl.

Před pár dny jsem vyšel s foťákem před dům a potkal jsem Krkavce. Zpěváka skupiny SPS a autora písní. Ukázalo se, že žijeme na stejném sídlišti. Měli jsme společnou cestu, proto jsem se zeptal na tu písničku, kde v "panelovým domě hledá místo pro mě a do očí se nikomu nedívá". Vznikla tam. Vždycky mi připomínala místo, kde bydlím. Najednou zjistíš, že je opravdu o něm, o Zahradním Městě.

Krkavec mě pozval na koncert a já šel. Nefotil jsem kapelu. Zajímal jsem se o lidi a povídal si s nimi.

(Rock Café, Praha 2017)

Nikdy jsem to nedělal. Dnes je to jiné. Jako kdybych se při pohledu na svět hledáčkem foťáku stával někým jiným. Už ne občan J.A., ale muž s foťákem, jemuž anonymita a zranitelnost otevírají cestu k lidem.

Dívám se na ně. Hovořím s nimi a při tom mi v hlavě naskakují kompozice fotek. Díky tomu cítím, jak se oni cítí. Možná, že jednou poznám empatii, to neznámé teritorium, z něhož jsem kdysi utekl ve smrtelné hrůze a nikdy se nevrátil.

Jenže lidi se změnili.

(Národní třída, Praha 2017)