Chytat barvy v ulici

Kód 21 mi stále uniká. Přemýšlím nad tím, jak zachází s barvami. Kdybych byl expert, tak ho rozpitvám a zjistím si, co s nimi provádí. Načtu si algorytmy nebo co. Jenže já nejsem expert. Jsem člověk, kterýho potkáš na ulici a je divnej. Protože má foťák s řemínkem omotaným kolem zápěstí a usmívá se.

Připadá mi vyloženě podivné, jak kód 21 zachází s modrou.

Když je jasno a světlo a je skvělé počasí, úplně smaže modré nebe a nahradí jej vybledlým fialovým přepalem. Když je nebe tmavší nebo mám polarizák na objektivu, je z toho úplně jiná barva. Modrá. Jiná, ale modrá. Jenže to nesmí být sytě tyrkysová modrá. Jinak se někam ztratí a nechá se nahradit kovově fialovou.

Teplé barvy jako jsou okrová, žlutá a červená bych taky rozebral, jenže je nechápu.

(Vladivostocká, Praha 2017)

Když se na to dívám, taky mi ujíždí oči šejdrem. A současně nejsem schopnej spustit oči z těch bot.

Jak už jsem psal o pár stran deníku zpátky, zlobí mě dilema mezi fotorealistickou a analogovou postprodukcí. Moje žena je moudrá, protože když ji sdělím své barevné dilema, říká mi, že se nemám bát experimentovat a zkoušet různé cesty. Je v tom hodně pravdy, jenže čím déle zkoumám kód 21, tím víc mi připadá, že ten pokus a to hledání je kód 21 sám o sobě. Nikoliv tedy hledání optimální postprodukce, ale hledání toho, jak vypadá svět touhle konkrétní optikou.

Možná to nemá i má smysl, protože neznám vztah vnějšího světa a barev na konci vzniku fotky. Jediný způsob, jak to zjistit, je po té cestě jít a zhmotnit význam slova "vyzkoušet".

Dnes jsem si vyzvedl první větší várku vytištěných fotek z poslední doby. Zjistil jsem, že bez toho nepřijdu na nic. Díky tomu jsem už došel k závěru, že na fyzické papírové fotce některé slabší kompozice nefungují zase tak zle, jako třeba tady na tom okně v Bad Elsteru. Kód 21 nezná rozdíl mezi některými odstíny, díky čemuž smaže některé přechody a výsledek vypadá přijatelně až na papíře.

(Bad Elster, SRN 2017)

Bohužel to funguje obousměrně.

Výsledkem zkoumání kódu 21 nicméně je, že se mi ty barvy postupně dostávají pod kůži. Snažím se občas představit si scénu v pokřiveném barevném podání. Je s tím ta potíž, že tu konstelaci musím vidět ještě před tím, než k ní dojde.

Nikdy jsem si nemyslel, že fotit ulici je tak těžké a brutální. Zahlcuje to hlavu. Zastavuje mysl. Kód 21 mě naučil, že má smysl pokoušet se dívat na scénu předem jeho očima. Díky tomu jsem zjistil, že chytat současně barvy i kompozici, je problém, na které se zasekne hlava do té míry, že vteřinu po té, co to zmáčkeš, máš pocit, jako by ses právě probudil.

Fotit na ulici je někdy jako věštit z křídel ptáků, kteří se teprve vznesou.

(Průběžná, Praha 2017)