Bardi, barděnky a barďata

Zní to trochu jako titulek z učebnice zoologie nebo imunologie, ale skrývají se za tím dva dny odpočinku na tvůrčí akci jménem Bardský víkend České pohanské společnosti.

Focení bez konfrontace má tu výhodu, že dává více prostoru na kompozici. Paradoxně je výsledkem menší množství fotek. Když se na některé scény díváš do hledáčku dostatečně dlouho, dojdeš nutně k závěru, že nemá ani smysl mačkat spoušť. Tahle časová prodleva se na ulici nekoná. Víš, že to je teď nebo nikdy. Mezi známými lidmi, v prostředí kde nikoho foťák nepřekvapí, je to úplně jiný příběh. Je to jakýsi fotografický wellness pobyt. Namísto kusů vlastní duše vyplňuje obrázky takřka čistý dokument, což je svým způsobem uklidňující.

Strávil jsem dva dny mezi tvůrčími lidmi. Poslouchal jsem jejich písně a příběhy. Bylo to jiné, než dřív. Jako kdyby srostlé vazy v noze patřily někomu jinému, takže země, po které chodím, jakoby byla jinou zemí. Je to pochopitelně nesmysl, ale pocity už se tak někdy jeví. Díky nim jsem prožíval stejnou kolektivní duši jinak. Ale možná, že to je jenom ten jiný člověk, který se objevuje, když se oko dívá do hledáčku.

(Sloup v Čechách, 2017)

Byl to vlastně příjemný trénink, zejména toho, čemu říkám indoor. Focení na večerních akcích je větší výzva, než by se mohlo zdát. Už dávno jsem zjistil, jak těžké je správně naexponovat večerní fotku v hospodě na vysoké ISO, aby i po digitálním převedení do vzhledu kinofilmu Kodak TMAX vypadala v pořádku a lidi nevypadali jako mrtvoly. Samozřejmě se dá zvolit jiná, mnohem rozumnější postprodukce, jenže to mě nebaví. Raději se střílím do nohy a představuju si, že foťím černobílý Kodak.

Kodak TMAX je kinofilmová řada z poloviny osmdesátých let, tedy z doby, kdy jsem sám fotil na kinofilm. Kodak byl ale tenkrát pro mě nedostupným materiálem. O to víc si užívám focení "jako" na Kodak TMAX ve své fantazii dnes, po třiceti letech. Rozhodně to není focení bez nástrah. Dosavadní poučka "podexponovávat, podexponovávat" se ukázala, že má taky svoje hranice. Správně by to mělo znít: Podexponuj. A podexponuj ještě o trochu víc. Ještě kousek. A než to nahraješ do kompu, pomodli se.

(Sloup v Čechách, 2017)

V podstatě je to jediné podání indoorové fotky, které mě baví. Naopak na pobyty venku jsem si už i na rodinné a společenské fotky zvyknul všechno prohnat digitálním barevným filtrem, tzv. "kódem 21". Už před časem jsem tušil, že směřuju k tomuto jasnému rozdělení. Tady na Bardském víkendu se mi ustálilo. Kód 21 je prostě jenom na ven. V hospodě nemá, co dělat. Byť moje kódové označení naznačuje plnoletost, do baru má vstup zakázán. Vlastně vůbec nevím, co je to za analogový materiál. Jen mě prostě baví, že to vypadá jako fotka z prastarého foťáku a že vlastně nikdy nevíš, jak dopadne výsledek. Na ulici je záhadný. V lese je zcela a naprosto nevyzpytatelný. Moje žena říká, že je "indie".

Já to nevím. Musí to být nějaký hodně obskurní kinofilm. Vzato kolem a kolem ani netuším, zda to je cesta, a kam vůbec vede. Ale v časech, kdy se zdá, že všichni vědí všechno, je cesta do neznáma příjemným prvkem v životě. Protože nevědět znamená, ptát se. Fotky bez otázek jsou dokonalé a dokonalost je otravná.

(Sloup v Čechách, 2017)