Andělé, čerti a ti ostatní

Přibližně v polovině listopadu začíná zvláštní období roku, které je charakteristické několika věcmi. Klesá teplota. Světlo je jenom, když jsem v práci. Čas se zrychluje a polykají jej různé jevy, nad nimiž nemám kontrolu.

Je to jako když svůj život půjčíš na čas lidem kolem sebe, aby ho sežvýkali, vyprali, vyždímali a hodili ti ho v novém roce zpátky, aby sis ho pověsil a vyžehlil. Jindy rozmanité město stane se trochu monotématickým a všichni jakoby utíkali bez myšlenek za stejnou věcí.

(Václavské náměstí, Praha 2017)

Letos by to mohlo být trochu jiné. Foťák s pevným sklem umí být nejen terapie a cesta k lidem. Umí se stát i bezpečným zákoutím, v němž se z tebe stane pozorovatel a ze světa komix. Díky tomu už jsem letos potkal prvního anděla. Jakoby mi chtěl říci, že ten čas může být i muzikální. Jenže anděl byl sám. A měl křídla, díky nimž mohl kdykoliv uletět někam pryč.

(Václavské náměstí, Praha 2017)

Jsem zvědavý, jaké to letos bude. Člověk musí být otevřený všemu. Ve filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava je vyřčeno hluboké moudro. A sice, že někdy se stačí posadit a řešení se objeví samo. Často si na ta slova vzpomenu. Rád si dávám odstup. Nejhorší věci nebývají špatné samy o sobě, ale stávají se takovými tím, že je potřeba se jim věnovat hned. Což ruší vnitřní prostor a tok časoprostoru duše. A ten je posvátný. Posadím se tedy. Budu čekat a pozorovat. Možná, že andělé vypadají úplně jinak.

(Chopinova, Praha 2017)