Tabu

Kdysi jsem chodil po ulici s vědomím jako prskavka. Všechno bylo možné a lidi měli barevné aury. Končil rok 2000 a já se ocitnul před půlnocí na pražském Vítkově. Brnělo to tam a silvestrovské petardy ohýbaly realitu do ozvěn. Tu noc jsem tam záměrně nechal kus duše, který se mi nelíbil. Nebo se jen sám uštípnul, když zaduněl dělobuch. Roztrhnul mi vidění jako když praskne sklo. Moc ran. Moc nahlas. Byla to válka za nové milénium a kus mě se z ní nevrátil. Zůstal tam.

Vítkov se pro mě stal tabu. Zakázanou oblastí. Jako když se válečný veterán nechce vrátit na místo, kde přišel o ruku. Celých sedmnáct let se mu vyhýbám obloukem.

Muž s foťákem ale ví, že tam mohou být dobré linie a dlouhé stíny se budou mít kam natáhnout. Takže mě tam vedl pěšky, stejnou cestou jako kdysi. Představoval jsem si, že to je pouť na nesvaté místo, na jejímž konci je konfrontace. Už jsem vůbec nevěděl, co jsem tam vlastně nechal.

(ulice Izraelská, Praha 2017)

Od Ohrady vede na Vítkov nádherná cesta parkem. Když zapadá sluníčko, svítí do něj zpoza památníku. Bylo to jako cesta ke světlu. Stal jsem se živým klišé a bylo mi trochu blbě z toho, že to fakt udělám. Svět dokáže být pěkně nebezpečné místo, když náhodou zvedneš zraky od displeje telefonu.

(park Vrch Vítkov, Praha 2017)

Je-li dobré světlo, Vítkov je opravdu k nezaplacení. Nejsem sám, kdo si to myslí. Viděl jsem tam několik fotografů se stativy. Fotili město zalité sluncem. Představoval jsem si krásné fotky Prahy v HDR provedení. Trochu jsem záviděl. Ještě, že už nejsem fotograf a nemusím tyhle tyče tahat s sebou, pomyslel jsem si vzápětí. Kromě toho, k čemu stativ, když máš rychlé sklo. A k čemu teleobjektiv, když ta největší magie se děje několik kroků od tebe. Zaplašil jsem tu hloupou úvahu, protože to je jen myšlenkové smetí. Zbytečné. Nejsem tu kvůli fotografii, ale kvůli další stránce do deníku.

(památník Vítkov, Praha 2017)

Vítkov byl vřelý. Uvítal mě jako starého známého. Oba víme. Když jsem tam přicházel, myslel jsem si, že se pobliju. Jenže pak se památník proměnil v cukrárnu a já v dítě. Mám rád fotografy poblíž scény, neboť v jejich společnosti splývám. Na nic jsem nemyslel a jenom střílel. Byl to zlatý poklad. Děkoval jsem a ochutnával plnými doušky.

(památník Vítkov, Praha 2017)